Úraz, který obrátil život naruby

„Spadl jsem z výšky, rozdrtil si obratel a skončil na vozíku. Najednou jsem nedošel ani na záchod, měl jsem permanentní katetr a nešlo nic. Manželka byla doma s malým dítětem.. Nebýt rodiny a přátel, kteří se složili a posílali mi peníze, nepřežil bych to.“
Dlouhé měsíce strávil v nemocnicích a rehabilitačních centrech. „V Kladrubech jsem byl schopen ujít pár kroků, ale byl jsem vyčerpaný, zpocený až na zadku. Musel jsem se učit znovu chodit. Byly dny, kdy jsem nevěřil ničemu. Ale měl jsem jasný cíl – zase budu lézt.“

Soucit škodí, respekt posouvá

„Lidi často na první pohled ani nepoznají, že mám postižení. Dokud nevidí, že nevyskočím ani 20 centimetrů. Ale nejhorší je soucit. Když někdo přijde a řekne: ‚Ty chudáku.‘ To je pro mě největší urážka. Říkám jim: jediný chudák jsi ty, pokud takhle koukáš na svět.
Potřebujeme empatii a respekt. Empatie je pochopit limity a nabídnout podporu. Soucit je litovat, a to člověka srazí na dno. A taky potřebujeme černý humor. Ten mě držel nad vodou – a drží vlastně dodnes.“

Cesta k závodům: volba těžší kategorie Paralezení objevil na YouTube. „Viděl jsem, co dokážou lidi s podobným postižením. Řekl jsem si: proč ne já? Komunita kolem Ondřeje Tesárka – Bramborový batalion – mi vybrala peníze na cestu do Ameriky. Tam mě klasifikovali do soutěžní kategorie. Doktoři se hádali, jestli patřím do RP2 nebo RP3. RP2 by pro mě byla lehčí, měl bych tam jisté medaile. Ale já chtěl challenge. Řekl jsem jasně: chci RP3. Nechci snadná vítězství.“

Tvrdý trénink a křehké tělo

Franta dnes trénuje obden, někdy i dvoufázově. „Lezu 4×10 minut v kuse, jezdím na kole, plavu. Regenerace je u mě pomalejší, každé zranění se hojí déle. Nervy neposílají správné signály, svaly reagují jinak. Když si zvrtnu kotník, je to velký problém. Proto si musím vybírat, s kým trénuju – ne každý jistič je pro mě bezpečný.
Ale pocit, když dolezu těžkou cestu, je k nezaplacení. A paradoxně dnes lezu stejné obtížnosti jako před úrazem – a v něčem jsem silnější.“

Jeden Čech mezi desítkami soupeřů

Na světových pohárech je zatím jediný Čech. „Kolem mě stojí dvacet Italů, třicet Španělů, třicet Japonců – a já tam jsem sám. Ale věřím, že se to změní. Už se objevují první noví zájemci, třeba holčina z Prahy po úrazu na stěně. Chci, aby paralezení u nás nebylo exotickou výjimkou, ale normální součástí sportovní scény.“

Inspirativní komunita

Lezení pro něj není jen fyzická aktivita. „Je to plánování, překonávání limitů a hlavně komunita. Viděl jsem kluky na vozíku, jak lezou osmičky. Holčinu bez nohou, která běhala po pásu na rukou a v závodě porazila chlapy. To vás inspiruje víc než cokoliv jiného.“

Funkční pomoc: víc než soucit

„Funkční pomoc znamená dát něco konkrétního – peníze, čas, kontakt. Díky komunitě Bramborového batalionu jsem mohl jet na první závody. A já to dneska vracím – vedu děti, zakládáme oddíly, motivuju nové lezce. Chci, aby každý, kdo má handicap, věděl, že může žít naplno.“

Inkluze a děti

„Nemá smysl oddělovat děti s postižením od zdravých. Život taky není oddělený. Když jsou spolu, učí se respektu i humoru. Někdy si ze sebe udělají srandu, a přitom rostou. Oddělování vytváří bariéry, společné zážitky je bourají.“

Úskalí a limity

Franta otevřeně mluví i o tabuizovaných věcech. „Mám problémy s udržením moči. Občas se mi to prostě stane. Kámoši mi řekli před cestou do Ameriky: hlavně se tam nepos… – nejlepší vtip ever. Já si z toho dělám srandu. Ale jsou lidi, hlavně holky, pro které je to strašně těžké. Proto je důležité, aby stěny byly opravdu bezbariérové a měly i funkční záchody. Tyhle detaily rozhodují, jestli člověk přijde nebo ne.“

Vzkaz těm, kdo váhají

„Musí tě to bavit. To je motor, který tě nenechá to vzdát. Lezení není diagnóza, je to životní styl. Pokud tě to chytne, stane se součástí tebe. Začni pomalu, obklop se lidmi, kteří tě podpoří, a nikdy se nenech litovat. Lítost tě zastaví, vášeň tě posune.“
„Nechci být jediný Čech na startu. Chci, aby nás bylo víc – a aby každý věděl, že i s handicapem může žít naplno.“
Závěr
Franta dnes leze cesty, které zvládal i před úrazem. Má za sebou šest operací, roky rehabilitací, ale také nespočet hodin dřiny a obrovské množství humoru a vůle. Jeho příběh není jen o lezení. Je o odolnosti, víře a schopnosti přetavit tragédii v nový začátek. Ukazuje, že handicap není konec cesty, ale jiná, často těžší, ale krásná stezka vzhůru.